1957

Byl podzim roku 1957... Jimi měl za sebou dva velmi silné pozitivní zážitky, před sebou ale bohužel jeden z nejsmutnějších okamžiků svého života. V září roku 1957 prožil dokonalou chvíli,  když slyšel naživo hrát krále rock'n'rolu Elvise Presleyho. Jeho finanční situace mu sice  nedovolila, aby si koupil lístek, ale koncert si užil z nedalekého kopce. Dalším pro Jimiho zajímavým momentem bylo kázání Little Richarda. Little Richard, výborný muzikant a idol mnoha interpretů, se dal na kázání, když si potřeboval odpočinout od zhýralého života muzikanta. Pro Jimiho nebyla ani tak důležitá slova, který Little Richard v kostele pronášel, ale především okamžik setkání se skutečnou hudební hvězdou. Jimi stále více snil o tom, že jednou z něj bude "Někdo". O zářné budoucnosti snil často také se svou přítelkyní Carmen Goundy, která stejně jako on pocházela z ne příliš dobrých poměrů.
Jimi si konečně pořídil na kytaru struny a jeho experimenty mohly naplno začít. Teď už si mohl svou kytaru pořádně osahat a naplno si užívat všech jejích zvuků. Tyto zvuky poté dokázal skvěle napodobit i ústy. V té době o jeho muzikálnosti již nemohl nikdo z okolí pochybovat, ani Al. Jako každý patnátiletý kluk měl občas rozpory se svým otcem. A však právě kvůli povaze svého otce se naučil tak dokonale hrát na obě strany. Jimi byl levák, ale jeho otec s lateralitou svého syna nesouhlasil. Jimi si tak musel poradit a kytaru v rukou střídal pokaždé, když přijel Al domů.
Silným okamžikem, jenž v Jimiho srdci zanechal velkou ránu, která se také stala jeho částečnou inspirací pro nčkteré písně, byla smrt jeho matky Lucille. Nenavštěvovali se zrovna pravidelně, ale Jimi svou matku velmi miloval. Jeho i Leona zdrtilo, když viděli Lucille v nemocnici na kolečkovém křesle. V tu chvíli si uvědomili, že jejich maminka není již tou ženou, kterou byla před několika lety. Lucille byla nemocná, těžce nemocná (k cirhóze jater z přemíry alkoholu se přidala ještě žloutenka) a v posledních chvílích vzpomínala na všechny své děti. Nevypadalo to s ní příliš dobře, její stav se však zlepšil a z nemocnice byla nakonec propuštěna. Ovšem po krátké době ji našli v bezvědomí venku u její oblíbené hospody. Údajně měla natrženou slezinu. Toto zranění způsobilo vnitřní krvácení a následně bohužel i smrt. Její smrt stejně jako u jejího syna nebyla nikdy objasněna. Zranění jako natržení sleziny se nezpůsobí samo, proto se spekuluje, zda ji někdo udeřil nebo pouze spadla a tím zranila samu sebe. Ani zdravotní péče nezafungovala v tu chvíli, jak měla, ale hledání viníka by bylo bezpředmětné. Když se Al dozvěděl tu smutnou zprávu, oznámil ji samozřejmě i klukům. Jimimu bylo v tu chvíli patnáct let a Leonovi deset. Určitě na kluka v pubertálních letech dolehla tato zpráva mnohem víc než na jeho mladšího bratra. Smrt Lucille nesl velmi těžce i Al, který dokonce údajně zakázal oběma svým synům, aby šli na pohřeb své matky. To rozzlobilo především rodinnou přítelkyni Dorothy, která jeho gesto považovala ze neuctění památky své kamarádky Lucille. Alovi svůj názor jasně předestřela. V té době se Jimi k Dorothy často vracel i se svými smutnými náladami. Často myslel na svou maminku, že jednou bude s ní. I tyto myšlenky ho vedly k psaní svých prvních písní.