Životopis Jimiho Hendrixe
Muž, který je velmi často nazýván nejlepším kytaristou všech dob, se narodil 27. listopadu roku 1942 do času zmítaným neklidem 2. světové války. Johnny Allen Hendrix, muž předurčený velkým činům, se poprvé na svět podíval v Seattlu ve státě Washington na západním pobřeží. Jimi se narodil do chudé rodiny Ala Hendrixe a Lucille Heter Hendrix. Bohužel veškeré okolnosti této rodině nepřály již od začátku. Al chtěl být u narození svého syna, ovšem nedostal povolení na dovolenou z armády, a tak malého Johnnyho (Jimiho) viděl, až když mu byly tři roky. Před porodem Lucille pomáhala její dobrá kamarádka Dorothy Harding společně se sestrou Lucille Delores. Ta Jimimu vymyslela tolik používanou přezdívku Buster, což v překladu znamená cvalík. Přezdívka se ujala především mezi příbuznými i Jimimu blízkými lidmi a zůstala mu po celý jeho život. Lucille to neměla bez Ala lehké, Al byl odvelen do jižního Pacifiku a Lucille se protloukala životem s dítětem, jak to jen nejlépe šlo. Ovšem vše se zkomplikovalo, především finančně, po smrti jejího otce Prestona. Lucille musela začít pracovat a o malého Jimiho se tak staraly babička Clarice, přítelkyně Dorothy i sestra Delores. V té době se z mnoha důvodů ze vztahu Lucille a Ala vytrácela láska - snad vzdálenost, snad různé avantýry Lucille způsobily, že manželství začalo směřovat k rozvodu.
Rodina Hendrixových se poprvé společně setkala, když Jimimu byly tři roky, v té době viděla Lucille svého syna po sedmi měsících. Zřejmě kvůli jiskření, které mezi oběma probíhalo, si Al s Lucille řekli, že rozvod odloží a zkusí spolu normálně žít. Jejich společné manželství však neustále provázely a narušovaly Alovy paranoidní myšlenky týkající se milenců jeho manželky, ovšem ne všechny byly neopodstatněné. Bylo zřejmé, že jejich společný život nemá příliš šancí na úspěch. A však opak je pravdou, a jedno z nejhezčích období zažila rodina po narození Leona v roce 1948. V této době byli všichni naplněni láskou a pocitem štěstí. Zřejmě k tomu významně přispělo stabilní materiální zabezpečení. Bohužel každá pohádka musí někdy skončit. Zázemí se pomalu ztrácelo v hlubině alkoholového odéru obou rodičů.
Leon bývá často v materiálech o Jimi Hendrixovi uváděn jako jeho jediný mladší sourozenec. Ovšem není tomu tak. Jimi měl i další sourozence. Většina byla kvůli postižením dána do ústavní péče či k adopci téměř hned po porodu. Al se odmítl o děti starat. Alovým důvodem k odložení dětí bylo jak jeho podezření, že děti nejsou jeho, tak i jejich momentální finanční situace. Neměl práci a rodina na tom nebyla celkově dobře. Výjimkou byl nějakou dobu pouze bratr Joseph, který v sobě Alovu podobu nezapřel. Všichni kluci trávili mnoho času u svých babiček i tety Delores. Když měl Jimi sedm let, rozhodl se Al, že pošle všechny kluky k jeho matce do Kanady. Nora se o své vnuky starala dobře, i když její výchova byla poněkud přísnějšího rázu. Ráda ale všem vyprávěla ve volném čase o kmeni Čerokézů a jejích předcích, kteří z něj pocházeli. Jimi jejímu vyprávění po celou dobu zaujatě naslouchal.
Roku 1951 se rodina rozpadá, alkohol i nenávist přispěli k podepsání rozvodových papírů a kluci byli po rozvodu svěřeni do péče otce. I po rozvodu se ovšem Al s Lucille stále setkávali a zase rozcházeli, přitažlivost i nenávist byla mezi nimi příliš silná, aby se dokázali od sebe vzdálit. Zásadním a velmi smutným momentem jejich rodiny byla chvíle, kdy Al odmítl dále platit nezbytnou lékařskou péči Joeovi, a tak ho museli svěřit do ústavní péče. Svou matku od toho dne Joseph Hendrix už nikdy neviděl. V té době chodil Jimi již do třetí třídy a veškeré dění kolem jeho osoby si dokonale uvědomoval. Po této události nastala doba, kdy Jimi s Leonem často zažívali opilecké roztržky mezi svými rodiči, kteří spolu chvíli byli a následně zase nebyli. Dokonce se stávalo, že je otec posílal k matce za trest. Přesto, že Lucille holdovala alkoholu a nebyla žádnou světicí, kluci ji ale navštěvovali rádi a za žádný trest to nepovažovali.
Jednoho dne se k Alovi přistěhovala jeho neteř Grace Hatcher s manželem Frankem. Ta se stala okamžitě téměř náhradní matkou obou kluků. V této době Lucille své syny občas navštívila. Al se také do výchovy příliš nezapojoval a veškerou starost o své děti nechal na Grace a Frankovi. Po nějakém čase je však přestalo bavit dělat Jimimu a Leonovi náhradní rodiče a kluci se opět stali dětmi ulice, o které se starali všichni z okolí.
Jimi začal chodit do školy Leschi. Tato škola byla správným příkladem multikulturního spojení a měl zde mnoho dobrých přátel, se kterými si postupně uvědomoval, na čem mu nejvíce záleží. Přítel Terry Johnson ukázal Jimimu kouzlo kostelů, mší a gospelu. Nejlepším přítelem byl však Jimimu Jimmy Williams, při jehož koncertě v roce 1955 zjistil, k čemu ho opravdu srdce táhne. Ve chvíli, kdy viděl sál aplaudovat dokonale zvládnutému zpěvu jeho nejlepšího kamaráda, měl už někde v sobě jasno, čeho chce v životě dosáhnout. Uchopit kytaru a hrát na ni své oblíbené songy, to byl ten sen. Sen byl ale zatím v podobě koštěte bez násady. I tak to Jimi dokázal prožívat stejně naplno jako později svá originální vystoupení. V době hraní na koště se museli kluci postarat sami o sebe, začali pracovat na farmě, kam chodili od brzkých ranních hodin. Často se s tátou ani doma nepotkali, poněvadž Al trávil většinu času po hospodách. Když ho Jimi s Leonem nenašli v žádné z vytypovaných hospod, museli přespat u některého ze svých kamarádů. O kluky stále pečovaly i Dorothy s Delores, bohužel ani to nestačilo, aby se o Jimiho s Leonem nezačala zajímat sociálka. Vše skončilo odebráním Leona do pěstounské péče. Pro Jimiho se však nic zásadního nezměnilo, s bratrem se vídal stále jakoby žili spolu. Dokonce pěstounská rodina přijala i Jimiho jako součást Leona, a tak se často stávalo, že Jimi zůstaval u Wheelerů třeba i na večeři. Jimi trávil většinu času v černošské komunitě, kde se o něj vždy někdo postaral. Nejčastěji to byla "tetička Dortee", která jako jediná byla vyslyšená, když kritizovala Alovu výchovu. I její děti rády na Jimiho vzpomínaly. Například Melvin Harding byl jakýmsi Jimiho ochráncem. Jimi byl spíše citlivé a zakřiknuté povahy a rvát se příliš neuměl, vše se snažil vyřešit svou výřečností a klidnou povahou, tak někdy bylo potřeba, aby zakročil někdo s jiným pohledem na konflikt. Nejstarší dcera Dorothy zase vzpomíná, jak vyprávěla své vymyšlené příběhy a Jimi měl nejradši ten, ve kterém se stal slavným kytaristou.
V roce 1955 ukončil Jimi základní školu s hodnocením "průměrný". Začal se toulat a poznávat muzikanty z celého okolí. Pod hrozbou sociálky byl Al donucen poslat Jimiho ke svému bratru Frankovi a jeho ženě Pearl. A tak Jimi nastoupil na jinou střední školu než všichni jeho přátelé. Zde nebyl příliš šťastný. Al se trochu zmátořil a našel si novou práci. Z finančních důvodů se rozhodl ve svém domku ubytovat nějaké nájemníky, a tak se k Alovi přistěhovali manželé Cornell a Ernestine Bestonovi. Ernestine byla dalším záchytným bodem důležitých událostí v Jimiho životě a v posunu k hudební kariéře. Ernestine byla vášnivou posluchačkou bluesových desek a Jimi se k ní při jejich poslechu rád přidával. Dokonce svou první kytaru získal Jimi díky ní, jelikož mu na ní půjčila potřebných pět dolarů. Jimiho první kytara měla pouze jednu strunu a byla ve strašném stavu, to ho ovšem neodradilo od detailního poznávání každého zvuku, který kytara vydávala. Jimi stále měnil místo bydlení i školy, chvíli chodil se svými přáteli na Washingtonskou střední, bohužel po čase se musel vrátit zpět na střední školu Meany. V této době se pomalu Jimi dostával z "průměru" do "podprůměru". Škola byla na žebříčku důležitosti někde velmi nízko a podle toho jeho školní výsledky také vypadaly. Jeho nejoblíbenější činností v té době bylo nošení kytary na zádech stejně jako jeho westernový hrdina Johnny Guitar. Absolutně mu nezáleželo na jakýchkoliv úšklebcích a poznámkách ostatních spolužáků. Směr jeho cesty byl více než jasný.